Podrobnosti
Stiahnuť Docx
Čítajte viac
Dneska už ani nemůžete platit hotově. Kdysi jsem nosila u sebe hotovost, abych mohla dávat lidem na ulici nebo nakoupit věci v malých obchodech, aby mohli přežít. Malé obchody na ulici nemají terminály na kreditní karty. Žebráci na bulváru nemají bankovní účet, aby si nechali proplatit můj šek. Lidé bez domova mají jen stan, který je chrání před větrem a sluncem. Jak bych jim mohla dát šek nebo kreditní kartu, aby si je nechali proplatit? Ale dnes se všechno, téměř všechno, dělá digitálně. Takže teď nemám hotovost. Nemohu utrácet hotovost, i kdybych ji měla. Nevím, jak všechny ty digitální věci fungují. A také se zdráhám vždycky někde uvádět své jméno, dávat ho takhle do rukou někomu jinému. Život se pro lidi stává čím dál tím horším.Peníze, které vkládám do banky, mají svůj zdroj, třeba když prodám dům nebo ášram a pořizuji si nový, mám zdroj, mám informace, všechno. Ale už jsou to roky, a já si to nepamatuji. Nemám ani žádný papír. A kdybyste mi řekli, abych se vrátila do toho starého domu, nevěděla bych jak.Například ve Španělsku jsem se mnohokrát ztratila, protože nevím, jak se vrátit zpět do mého domu. Myslela jsem, že to vím, ale zapomněla jsem to. A jednou mě taxikář dokonce vyhodil uprostřed ulice, protože jsem mu stále ukazovala špatnou cestu domů. Myslel si, že s ním hraji nějakou hru, a já musela zůstat na ulici dokonce v noci a mávat na každé auto, které projíždělo, aby mě svezlo. A pak jsem se musela jít zeptat do nějaké kanceláře, ukázat své jméno a zeptat se: „Mám tady dům ve vašem regionu. Prosím, zjistěte mi to.“ A nakonec jsem se dokázala dostat domů. Ale takové situace se opakovaly mnohokrát, nejen jednou, kdykoli. Jak jsem vám už řekla, už si ani nepamatuji, kde můj dům byl, jaká byla jeho adresa, ani město, ve kterém se nacházel.A mnohokrát jsem se ztratila, když jsem se vracela do Hsihu. Ani taxikáři nedokážu říct, jak se dostat sem, jak se dostat tam. Ano, znáte ten příběh a znáte sousedy, kteří mě museli vzít domů. Protože občas jsem se vracela z letiště, bylo velmi pozdě v noci a dlouhé hodiny. Takže naštěstí, prostě vím, že například v Hsihu, někdy v horské oblasti, kde žijeme, nejsou žádné adresy, žádné ulice, opravdu, takže znám alespoň Hsihu. A pak jsme pořád jezdili kolem a já se ztratila, takže alespoň jednou jsem viděla světlo v domě, který jsem znala. To je alespoň Hsihu, tak jsem vešla a zeptala se ho. A on mě tehdy poznal. Řekl: „Och, odvezu Vás domů. Vím, kde to je. Znám Hsihu ašram.“ Tak mě musel odvézt domů. To se stalo několikrát. Pořád jsem se ztrácela. Pokud mě někdo nepřijede, vyzvednout, ztratím se. Většinou pro mě přijíždějí moji takzvaní Boží žáci a vyzvednou mě, ale někdy je příliš pozdě a oni nezvedají telefon. Musela jsem si tedy vzít taxi. A ani taxikář to nemohl najít, protože v horské oblasti nejsou žádné ulice ani adresy.Stejně tak ve Španělsku jsem se také mnohokrát ztratila. Všechny domy, které jsem koupila a vyměnila a zase byly nové, stále jsem se na cestě k nim ztrácela. Pokud mě nesveze někdo, kdo zná tu ulici. Protože někdy odjíždím tak rychle a nemám u sebe žádnou adresu. To je ten problém. Neuchovávám adresy a takové věci. A někdy si je zapisuji do knihy, ale pak ji někde nechám a pak ji nemohu najít. Takže jsem se pořád ztrácela. V Americe jsem se také ztratila, když jsem jela do svého pronajatého domu. Nemohla jsem se dostat domů. A pak mě policie viděla, jak jezdím autem sem a tam, přišli a zastavili mě. A já jsem prostě musela říct: „Och, jen tu chvíli stojím, dýchám čerstvý vzduch a brzy pojedu domů.“ A prostě jsem odjela.Ve Francii jsem řídila britské auto a jela jsem po velmi široké venkovské silnici. Také jsem se ztratila. Nevěděla jsem, jak se dostat domů. Jezdila jsem kolem a přijela policie a řekli: „Co to děláte? Nemůžete jezdit po levé straně. Jsme ve Francii. Musíte jezdit po pravé straně.“ Zapomněla jsem na to. Naštěstí to byla venkovská silnice a byla nekonečně dlouhá, nekonečně daleká. Také jsem se ztratila. Nevzpomínám si, jak jsem se dostala domů. Asi jsem zavolala někomu domů a řekla jim, že jsem se ztratila, a oni mě našli pomocí GPS v mém telefonu.Nejsem moc dobrý řidič. Je dobře, že už neřídím a že už nemám auto. Většinou neřídím. Řídila jsem jen když jsem byla mladší a jen po okolí. A předtím, než jsem vyrazila, jsem si trasu velmi dobře označila. Myslela jsem, že si to budu pamatovat, ale nebylo to tak. Když jsem vyjela, silnice se změnila. Není to stejné jako když jste vyjeli; je to jiné, když se vracíte. Jako když se obousměrná ulice stane jednosměrnou, když se vracíte zpět druhou stranou, nebo něco takového. Nikdy jsem si nebyla úplně jistá, kam jedu.Ale všechny ty peníze jsou zaznamenány v bance, protože mi je převedli do mé banky a uvedli, odkud pocházejí. Takže nechápu, proč banka nemohla zjistit, odkud moje peníze pocházejí, a dělali mi potíže, a vzali mi mé peníze a nedovolili mi je ani darovat církvi jako charitu a útulkům pro zvířecí lidi. Úplně pryč, vzali mi moje peníze. Je to něco okolo čtyř nebo pěti milionů amerických dolarů. Teď je všechno pryč, a nemám ani moc hotovosti. Ale Bůh se o mě postará, jak si vždycky myslím. Možná proto, že nejsem tak protřelá, tak se o mě Bůh dobře stará. Takže až dosud jsem v pořádku. Nebojte se o mě. Bůh se o mě postará. Musím poslouchat. Takže nemohu jen tak jít ven, kam chci. Musím požádat o povolení, a zeptat se, jestli mám jít. Ale někdy mě karma světa také klame, takže se občas dostanu do potíží.I když mám u sebe peníze, nejde o to, že bych se snažila vyhýbat daním nebo tak něco. Je to na rozdávání, je to snadný způsob, protože hotovost se lidem rozdává snáze. Když leží na ulici nemocní a v takové nouzi, musím jim pomoci zavolat sanitku, a zaplatit za ně veškeré jejich náklady. Nemohu jim dát nějaký šek a říct: „Postarejte se o sebe, zavolejte sanitku.“ Nemají ani telefon, například, a nemají peníze na zaplacení nemocnice. Někdy musí mít nějakou záruku, že zaplatí, a já to všechno musím zařídit, například.Všechny moje peníze, i když si je nechám pro sebe, u sebe, nikdy se zlým úmyslem. Vždycky, vždycky je to pro dobré účely. Ale samozřejmě to celé nemohu všude vysvětlovat. I když mě banka zná už desítky let, pořád mi dělá potíže. Tomuto světu nerozumím. Není snadné žít v tomto světě.A dnes, dokonce když chcete někam jet, musíte si koupit lístek. Už nemůžete platit hotově. Musíte si nejprve rezervovat místo online. A nikdy nevím, kam se moje jméno dostane a kdo ho uvidí, například. Dnes už nemůžete jen tak někam jet bez vízové povinnosti. Mnoho zemí to dnes ztěžuje. Musíte požádat o vstup předem. A dokonce musíte zaplatit daň za vaši dovolenou. Bože můj, celý rok pracujete, abyste si našetřili trochu peněz na dovolenou. A když pak dorazíte do té země, musíte zaplatit daň i za své malé potěšení – dva týdny nebo tak něco – předem. A možná si ty peníze nemůžete dovolit. Ne každý má tolik peněz, aby mohl platit za cokoli. Prostě si předem naplánují velmi skromný rozpočet. A pokud zaplatí, byť jen o dolar víc, znamená to o jednu položku méně v jejich jídle v cizí zemi, kterou si mohou dovolit. Vlády to mají všechno dobře promyšlené. Takže se nestarají o lidi, kteří tak tvrdě pracují, aby vláda vůbec existovala a mohla pokračovat. Pořád od nich chtějí peníze, na to, na ono, a na všechno možné. Nebo i když máte dům a možná je váš dům příliš velký, vláda ho možná bude chtít zabavit. A pak musíte jít někam jinam, pronajmout si dům nebo si pronajmout malý byt za cokoli. Pro některé lidi je jejich dům jejich sentiment, jejich vzpomínky na vše dobré. Někdy od babičky, dědečka, velkých předků až po současnost. A oni by ani nevěděli, jak vyřídit všechno to papírování, aby si ho mohli nechat.Všechny ty digitální systémy starší lidi matou. Celý svůj život pracují, aby udrželi společnost v chodu, aby vláda měla z čeho platit. A poté, když jsou teď starší, musí se obávat digitální byrokracie, kterou možná celý jejich život neznali. Říkám vám pravdu. Já také toho o těchto digitálních věcech moc nevím. Používám pouze počítač, který mi už dávno, před mnoha lety, nastavili členové mého týmu. Tak v tom pokračuji. Kdybyste mě požádali, abych vytvořila třeba nový tajný kód (heslo), který se zadává do vašeho počítače, aby se dal otevřít, nevěděla bych, jak na to. A všechno, co se ještě neobjevilo na obrazovce, třeba na YouTube nebo něco podobného, bych nevěděla, jak najít. A pokud jsem si přečetla jeden článek na internetu a pokud by, například vypadl proud a ten článek se ztratil, nevěděla bych, jak ho najít.V tomto divokém světě jsem opravdu bezmocná žena. Nikdy předtím jsem se všechny tyto věci nenaučila, protože dříve jsem měla sekretářku, která to za mě dělala, a věci nebyly tak komplikované jako dnes. Pokud chci někam jet, prostě tiše zajdu na letiště a koupím si tam letenku, například takhle. A pokud chci koupit nějaký dům, prostě si dům koupím, a banka a realitní kancelář se o všechno postarají. Ale i tak jsem se mnohokrát ztratila.Photo Caption: „Ne všichni vypadají stejně, ale v přírodě je vše v pořádku.“
